•• Chemie v kosmetice •• HLINÍK A HLINITÉ SOLI - máme se jich bát?

HLINÍK SE NEODSTĚHOVAL DO HUMPOLCE. MÁTE HO PRAVDĚPODOBONĚ I VE SVÉ KOUPELNĚ. VÍTE O NĚM VŠECHNO?

Článek o hliníku otevírá sérii o chemikáliích v kosmetice, která by postupně chtěla popsat různé kontroverzní složky (kromě hliníku třeba parabeny, silikony atd.). O to se snaží spoustu článků a blogů, proto jsem zvolila trochu jiný přístup – vědecký. Nevýhoda těchto článků bude jejich délka a jakási snaha o pohled z obou stran (jak nás fandů do přírodní kosmetiky, tak oficiálního). Vím, že to odradí spoustu lidí, protože jsme zvyklí všechno „prolítnout", přečíst si (ideálně jednoznačný) závěr a hotovo. Ovšem ty, kteří hledají hlubší a prověřenější informace než je zvykem, by články mohly potěšit.

Všechny podoby hliníku

Dnešním tématem bude hliník. Ne ten, co se odstěhoval do Humpolce, ale ten, který se skrývá ve většině koupelen. Hliník je kov, který se přirozeně vyskytuje v přírodě – je třetím nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře. Má spoustu podob, například je základním materiálem půvabných rubínů a safírů. V kosmetice se používá více než 25 ingrediencí obsahujících hliník, mezi nejznámější patří Aluminum Chloride, Aluminum Chlorohydrate, Aluminum Citrate, případně Potassium Alum nebo Ammonium Alum (poslední dva jsou známé jako přírodní deo krystaly, řeč o nich bude dále).

Kdo by neslyšel o hliníku a rakovině prsu? A zároveň – kolik z nás pořád používá deodorant z drogerie nebo se třeba i snažil najít přírodní alternativu, ale ta prostě nefungovala? Pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi deodorantem a antiperspirantem nebo proč vlastně pot vzniká a smrdí, doporučuji si přečíst tento (krátký) článek.

I přesto, že problematika hliníku je nejvíce spojována s deodoranty/antiperspiranty, vyskytuje se i v jiné kosmetice: ve rtěnkách, make-upech, očních stínech, lakách na nehty nebo i barvách na vlasy se používá jako součást pigmentů, které jim dodávají barvu. V zubních pastách se s ním zase můžeme setkat jako s jemným abrazivem, v opalovacích krémech jako součástí ochrany před UVA.

Teď se pojďme konečně podívat na různé názory, vědecké studie a fakta o hliníku. Opravdu je třeba se ho bát?

Pojďme na to vědecky...

Kde jinde začít, než u Vědeckého výbor pro bezpečnost spotřebitele (SCCS). To je poradní orgán Evropské komise, který deklaruje svoji odbornost, transparentnost a nezávislost. Mimo jiné vydává posudky („Opinion") jako podklady pro přijímání restrikcí a zákonů v oblasti kosmetiky. Pokud „Opinion" na nějaké téma existuje, je vždycky fajn si v něm počíst, protože nabízí komplexní shrnutí a navíc se člověk dozví, jakým směrem jde „ten správný" (rozuměj oficiální) názor. Nevýhoda je, že čtení je to dlouhé a v angličtině. Všechny posudky jsou dostupné zde.

Zdá se, že hliník v kosmetice nejvíce znepokojuje Francouze, Nory a Němce. Jsou to právě tyto národy, jejichž instituce provedly obsáhlé studie, které ukázaly, že jeho používání není bezpečné. I kvůli nim vydával v roce 2014 Výbor první oficiální Opinion. V březnu 2020 pak vydal aktualizovaný posudek na toto téma. Závěr v jedné větě?

Výbor se domnívá, že každodenní vystavení se hliníku při aplikaci kosmetických přípravků významně NEpřispívá k systémové zátěži organismu hliníkem. Z jiných částí posudku také vyplývá, že kosmetika obsahující hlinité suroviny podle Výboru NEpodporuje vznik rakoviny prsu nebo rakoviny obecně. I proto jsou dodnes výše zmíněné suroviny považování evropskou legislativou za bezpečné a použitelné v doporučených koncentracích.

Co se z posudku ještě dozvíme?

 Hliník většinou nemá na pokožku dráždivý vliv, i když někteří jedinci na něj mohou podrážděním reagovat.

Hliník vykazuje neurotoxické (poškození nervového systému) a nefrotoxické (poškození ledvin) účinky a zároveň snižuje plodnost laboratorních zvířat v případě, že byl podáván v potravě a pití.

Co se týče testů na lidech, které by zkoumaly, jestli může hliník pronikat přes kůži, jsou zdroje stále ještě velmi omezené, ačkoli v posledních letech byly provedeny dvě nové studie s celkovým počtem 12 testovaných žen. Ženám byl na kůži (nejčastěji do podpaží) aplikován radioaktivně značený hliník a bylo sledováno, kolik hliníku bude detekováno v krvi, moči, na oblečení, na náplastech zakrývajících místo aplikace a dalších místech. Z výsledků bylo patrné, že jen velmi malé množství hliníku bylo nalezeno v některých vzorcích krve a moči (úskalí tohoto měření ale tkví v tom, že tyto hodnoty byly jen lehce vyšší, než je spodní hranice hodnot pro správnou detekci), velké množství hliníku navíc zůstalo buď na náplastech, nebo se otřelo do oblečení. Jen malé množství hliníku bylo detekováno v několika málo horních vrstvách kůže. Závěrem těchto studií tak i přes malý počet účastníků bylo, že přibližně 95 % hliníku aplikovaného na kůži zůstane vně těla.

 Zajímavým argumentem, proč ingredience obsahující hliník skrze kůži NEpronikají, je to, že většina těchto ingrediencí je ve vodě nerozpustná (= neschopná pronikat skrz kůži), takže by při tomto pohledu na věc neměla způsobovat problémy. Až na jednu – a tou je zrovna často používaný Aluminum Chlorohydrate, který je ve vodě rozpustný. Ovšem Výbor tvrdí, že při styku s potem probíhá reakce, která ho udělá nerozpustným, a tím pádem již není nebezpečný. Navíc jsou hlinité sloučeniny poměrně velké, což by také mělo zmenšovat potenciální průnik do těla.

 V dokumentu se také hovoří o studiích zaměřených na možnou souvislost mezi hliníkem a rakovinou prsu. Bohužel, i zde jsou závěry poněkud rozpačité – je mnoho studií, jejichž závěrem je, že hliník a rakovina prsu spolu souvisejí a pak jsou i takové, které tuto skutečnost zase nepotvrzují. Závěrem Výboru je, že kosmetika obsahující hliník NENÍ příčinou rakoviny prsu. Dokonce nejen, že se dle Výboru nedá spojovat s rakovinou prsu, ale ani s žádnou jinou, protože dle ní vůbec nemá karcinogenní potenciál (k tomuto závěru Výbor dospěl na základu pokusů na myších a potkanech).

 Podobně jako s rakovinou prsu tomu je i v případě souvislosti mezi hliníkem a Alzheimerovou chorobou. Ač některé výzkumy naznačují, že hliník může být zodpovědný za rozvoj tohoto neurodegenerativní onemocnění, v roce 2011 byla přezkoumána epidemiologických dat a závěrem bylo, že neexistuje důkaz, že by antiperspiranty na bázi hliníku způsobovaly tuto nemoc. Další studie definitivně NEvylučují spojení mezi hliníkem v pitné vodě a Alzheimerovou chorobou, dostupné informace ale bohužel zůstávají nekonzistentní, proto Světová zdravotnická organizace (WHO) dospěla k závěru, že je nepravděpodobné, že by zvýšený příjem hliníku byl příčinou Alzheimerovy choroby.

 V Opinion z roku 2020 je narozdíl od původního nově uvedené maximální doporučené množství čistého hliníku v jednotlivých typech produktů:

6,25 % v deodorantech a antiperspirantech, které se nanáší bez stříkání
10,60 % ve sprejových deodorantech nebo sprejových antiperspirantech
2,65 % v zubních pastách
0,77 % ve rtěnkách

Pro srovnání – standardní antiperspirant obsahuje 20 % Aluminum Chlorohydrate a když se toto množství přepočte na čistý hliník, tak je ho tam cca 5 % - množství tedy odpovídá nově doporučeným limitům. To je ale v případě antiperspirantů stále o mnoho více, než doporučovala francouzská studie z roku 2011, která byla citována v minulém Opinion (z roku 2014): požadovala, aby bylo maximální dovolené množství hliníku v kosmetice 0,6 %.

Můj názor na posudek

Posudek se skutečně snaží dát prostor oběma stranám – vždy jsou uváděny jak studie proti hliníku, tak ty opačné. Je zde hezky vidět, že ať chcete vyargumentovat jakýkoliv názor, tak vždycky si k němu můžete najít relevantní studii, která ho podpoří/vyvrátí.

Oproti minulému posudku z roku 2014 v dokumentu nově přibyly maximální doporučené koncentrace hliníku v různých typech přípravků, a tak nezbývá než konstatovat, že oficiálně je používání hlinitých sloučenin i nadále považováno za bezpečné.

Pro mě ale při čtení posudku neustále mezi řádky vyskakovalo jedno velké POZOR. Pokud ctíme princip předběžné opatrnosti (vyhýbáme se zbytečnému a vyhnutelnému riziku), nevidím jediný důvod, proč používat potenciálně nebezpečnou kosmetiku. Jak je zmíněno i v posudku, hliník se přirozeně vyskytuje všude okolo nás, lze ho tedy v malých množstvích očekávat také v mnoha přírodních surovinách – proč ho tedy ještě k tomu všemu cíleně nanášet na tak citlivé místo, jakým je podpaží?

A co "přírodní" hliník?

Přeci jen je tu ale ještě jedno téma, které mě vždycky jako uživatele přírodních deodorantů zajímalo – a tím jsou deo krystaly prodávané jako alternativa ke konvenčním výrobkům. Většinou mají podobu (polo)průhledného krystalu světlé barvy zasazeného do nějakého plastu s víčkem... Já se s nimi poprvé setkala asi před 5 lety, ale připadalo mi, že vůbec nefungují a po pár hodinách cítila typický zápach potu. A od začátku mi přišlo divné, že je ve složení „Alum" (Potassium Alum nebo Ammonium Alum), což mi jako chemičce jasně evokovalo hliník. Ale nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem je nepoužívala...

Nedávno jsem si na ně vzpomněla díky jednomu článku, který deo krystaly chválil a zmiňovaly se v něm i nějaké vědecké poznatky (viz níže), tak jsem si je chtěla ověřit. Bohužel – to, co jsem našla, mě rozhodně neuklidnilo. Pokud tedy používáte tyto krystaly, čtěte dál.

Co to vlastně Potassium Alum a Ammonium Alum je?

Potassium Alum = česky síran draselno-hlinitý nebo také kamenec draselný

Ammonium Alum = česky síran amonno-hlinitý nebo také kamenec amonný

Obě sloučeniny jsou soli kyseliny sírové, které přirozeně mají ve své struktuře hliník. Rozdíl je v jejich původu – zatímco Potassium Alum (kamenec draselný) se vyskytuje v přírodě a těží se v dolech, Ammonium Alum (kamenec amonný) se vyrábí průmyslově a je tedy „syntetický". Tento rozdíl ale nemá zásadní vliv na zdravotní hledisko používání obou kamenců.

Není hliník jako hliník?

Hlavním argumentem pro bezpečnost těchto dvou sloučenin v péči o podpaží je, že na rozdíl od konvenčních hlinitých sloučenin (jako například mnohokrát zmiňovaný Aluminum Chlorohydrate) mají tyto dvě mnohem větší molekulovou hmotnost (= jsou větší), a tím pádem nepronikají skrze pokožku.

Zní to tak jednoduše a jasně... dokud se k tomu nepřidá skutečnost, že obě tyto sloučeniny jsou ale také velmi dobře rozpustné ve vodě. Možná si ještě vzpomínáte na to, že v posudku Výboru se ne/rozpustnost ve vodě zmiňuje jako důležitý, vědecký faktor v posuzování toho, jak dobře sloučenina hliníku proniká skrze kůži.

Nyní tu máme novou situaci: kamence, ve svém původním stavu opravdu molekuly velké, při nanášení do podpaží cíleně navlhčujeme nebo se i bez navlhčení setkávají s přirozenou vláhou našeho těla. A začínají se okamžitě rozpouštět... Co se děje, když se kamenec rozpouští? Začne se „rozpadat" na jednotlivé komponenty (odborně ionty), ze kterých je sestaven – v tomto případě tak mj. vzniká – ano, hádáte správně: samotný HLINÍK. Konkrétně hlinitý ion, který je šestkrát (!) menší než obávaný Aluminum Chlorohydrate. A zase ho tu máme – hliník, který potenciálně proniká skrz kůži (potenciálně píšu naschvál, protože už známe závěry Výboru k tomuto tématu).

K tématu deo krystalů jsem našla hrozně zajímavý článek, ve kterém je hodně argumentů proti jejich používání. Je to vlastně celý příběh, protože poprvé byl článek zveřejněn v roce 2010 a autorka asi tenkrát nečekala, že rozpoutá válku s výrobci těchto deo krystalů :-)

Naposledy byl post updatován v roce 2013 – po tom, co se 3 roky autorka zabývala hledáním studií a argumentů a co dokonce výrobce deo krystalů připravil speciální webovou stránku na vyvracení těchto vědeckých faktů... Vřele doporučuji přečíst (bohužel zase jenom v angličtině).

Uf, jestli jste dočetli až sem, asi máte hlavu jako pátrací balón. Doufám ale, že jste se dozvěděli něco nového a užitečného.