•• Chemie v kosmetice •• Konzervační látky - nutné zlo?

K O N Z E R V A N T Y   V   K O S M E T I C E   -   N U T N É   Z L O  ?

Konzervanty jsou takoví otloukánci – do kosmetiky a jídla je přidáváme, aby bojovaly s mikroorganismy, které tam nechceme mít. Mikroorganismy jsou sice hodně, hodně maličké, ale pořád to jsou organismy, a proto se dá předpokládat, že co škodí jim, to bude v nějaké míře škodit i jiným organismům, třeba lidem. Máme štěstí, že jsme proti těmto breberkám opravdoví obři, proto co je zabije, nám většinou neublíží. Ale... selský rozum napovídá, že bychom se bez těchto „jedovatých" látek v našem těle klidně obešli.

Proč se tedy konzervanty používají? Mikroorganismy (plísně, kvasinky, bakterie) mohou totiž být i pěkně nebezpečné – u jídla si asi dovedeme představit salmonelózu nebo otravu botulotoxinem. U kosmetiky pak třeba ošklivé kožní vyrážky nebo podráždění očí.

Voda, základ života (i pro mikroorganismy)

Možná si říkáte, že přeci ne všechny potraviny a kosmetika obsahují konzervanty (třeba velká část té naší). Je to tak, a všechno je to o vodě. Tak jako ji my nutně potřebujeme k životu, většina mikroorganismů také. Když vodu mají, žije se jim dobře, množí se... a dokáží poměrně rychle výrobek zamořit, což se navenek projeví třeba plesnivým kožíškem, smradem, měknutím atd. Horší varianta je, když se zamoření děje tajně, bez jakýchkoliv vnějších projevů, což se teoreticky může stát právě u kosmetiky.

Triků pro výrobu kosmetiky bez konzervačních látek je více, například:

Vypustit vodu z receptury (takto jsou postaveny třeba naše deodoranty nebo krémy),

Připravit mikroorganismům i přes obsah vody nehostinné prostředí (což splňuje např. vysoké pH u ručně vyráběných mýdel nebo výrobky s velkým obsahem alkoholu - parfémy),

Použít vyšší koncentraci přirozeně konzervujících složky (med, některé esenciální oleje a samozřejmě opět líh).

U většiny kosmetických výrobků nejsou tyto postupy z podstaty věci možné, a proto nastupují na scénu konzervanty – v konvenční i přírodní kosmetice. Jsou to většinou látky těsnící se na konci seznamu ingrediencí, např. Methylparaben, Ethylparaben, Phenoxyethanol, Ethylhexylglycerin, Potassium Sorbate atd.

Pro ochranu, i co největší prodej

Některé konzervanty mohou být „jemnější" než ostatní, ale pořád jsou to nějakým způsobem jedovaté látky, které mají ve výrobku za úkol zabíjet. Možná namítnete, že si doma děláte třeba krém sami a že konzervanty nepoužíváte – pak ale určitě víte, že výrobky musíte ihned strčit do lednice, ideálně do nich nesahat prsty a maximálně do týdne je spotřebovat. Čili dodržet podmínky, které není pro standardního spotřebitele možné splnit.

Co se týče kosmetického průmyslu, kromě potřeby zabránit napadení výrobků mikroorganismy má ještě jednu touhu – vyrábět produkty, které mohou ideálně roky stát na skladu nebo v prodejnách bez strachu z toho, že se s nimi něco stane. Výběr správného konzervantu je tedy odpovědnost nás, výrobců: jednak musíme naplnit legislativní požadavky (kdy se v rámci povinných testů výrobek naschvál zamoří vybranými mikroorganismy a sleduje se, jestli je dokáže zvolená konzervace vybít), jednak ale rozhodnout, jestli dáme přednost "jemné" konzervaci nebo raději možnosti nabízet výrobek klidně i roky. 

Dneska dovolené, zítra regulované

Samotný výběr konzervantu je pro výrobce kosmetiky velká a zodpovědná věc, ať se jedná o konvenční nebo přírodní kosmetiku. Dříve se běžně používaly látky, které zajišťovaly téměř neprolomitelnou ochranu proti mikroorganismům, např. tzv. „MITy" (Methylchloroisothiazolinone a Methylisothiazolinone). Výrobce mohl v klidu spát, protože brebery neměly šanci... a víte, jak to dopadlo? Evropská unie před několika lety významně regulovala jejich použití v kosmetice kvůli potenciálním zdravotním rizikům. Podobný osud potkal další oblíbenou látku, Triclosan. Před lety si také mnozí jistě nedovedli představit ani významné omezování dalších spolehlivých konzervantů - parabenů.

Není divu, že je spotřebitel zmatený a vystrašený. Látky s mnohaletou tradicí a ze všech dlouho stran obhajované – a najednou jsou na pranýři...  Kdo zaručí, že se v budoucnosti nestane to samé s jinými ingrediencemi, které jsou dneska povolené a „v pořádku"...?

Moje odpověď zní: Nikdo. Je nutné ale podotknout, že tato skutečnost je do jisté míry dána překotným rozvojem lidského poznání – neustále vznikají další a další vědecké studie a technika se rychle vyvíjí - dneska jsme schopni detekovat a zjistit takové věci, o kterých se nám před lety ani nesnilo. Proto se na povrch dostávají pořád nová zjištění. Přijde mi prima, že je legislativci zkoumají a často i reflektují. Ne nadarmo se o evropské kosmetické legislativě říká, že je jednou z nejpřísnějších na světě.

Nicméně, i tak trvám na tom, že je třeba pořád myslet na princip předběžné opatrnosti, protože co je dneska - byť v dobré vůli a v rytmu "evidnece based" - povoleno, to nemusí být povoleno i za deset let. Proto je pro mě důležité ne to, jestli je daná složka (nejen konzervanty) nyní povolena nebo ne, ale to, kolik je s ní spojeno potenciálních zdravotních rizik (dle vědeckých studií).

Přírodní konzervanty z obliga?

Aby to nebylo tak jednoduché, výše uvedené samozřejmě platí i pro „přírodní" konzervanty. Existují takové, které jsou akceptovány certifikačními společnosti, nicméně to, že se zatím nepřišlo na jejich potenciální negativní vlastnosti na lidské zdraví, bohužel neznamená, že neexistují – jen se o nich zatím třeba neví.

Jako příklad konzervace široce používané v přírodní kosmetice můžeme uvést pionýry mezi konzervanty pro přírodní kosmetiku - Potassium Sorbate, Sodium Benzoate, Benzoic Acid nebo Dehydroacetic Acid, které jsou dnes non-toxic komunitou již považovány za nepřijatelné a já sama na ně koukám jako na retro konzervaci, která pro mě značí, že si výrobce nedal s recepturou moc práce a na složení mu vlastně až tak moc nezáleží.

Pravdou také zůstává, že obecně je nutné „přírodní" konzervanty používat ve vyšším množství než jejich „konvenční" příbuzné, s čímž se pojí vyšší potenciál možných  kožních reakcí. Prostě všechno má vždy dvě strany a těžko se dá zobecňovat.

Ani konzervanty nejsou černobílé a jako všude, i zde se vyplácí zachovat chladnou hlavu. Pokud bych si zde chtěla přihřát „Biorythme polívčičku", doporučila bych vám používat pouze výrobky bez konzervantů – ale to by nebylo fér, protože některé přípravky skutečně nelze vyrobit bez těchto složek.

Na což jsme sami narazili v roce 2022, kdy jsme na trh uvedli nový odličovač (nejen) očí. Je dvoufázový, takže z logiky věci obsahuje vodnou složku: v našem případě se sice jedná o hodnotnější hydrolát z růže, ten má ale z pohledu mikroorganismů úplně stejné důsledky - že je nutné použít konzervaci. S tou jsem při vývoji zažila mnoho dobrodružství, zejména při shánění samotného hydrolátu. Ukázalo se totiž, že sehnat na trhu hydroláty nezakonzervované výše zmíněnými sorbáty a benzoany je ohromně složitý úkol. Když se nakonec tohle povedlo, bylo jasné, že už nic nebrání tomu, abychom využili nejvíce "hi-tech" přírodní konzervaci, co je nyní dostupná - a mimochodem, legislativa ji dokonce ani jako konzervaci nevnímá (Sodium Levulinate a Sodium Anisate), protože jsou tyto látky klasifikované jako pečující a multifunkční ingredience, ne jako konzervanty. (Pro zvídavé: Ptáte se, proč ji tedy nepoužívají všichni výrobci? Odpovídám níže.)

Několik perliček na závěr

 Pokud máte na nějakou kosmetiku bouřlivou kožní reakci, doporučuji se podívat na to, jaké obsahovala konzervační látky. Ty jsou totiž spolu s parfémy a esenciálními oleji vždy prvními podezřelými – pokud byste v budoucnu negativně reagovali na jiný, který by obsahoval stejné konzervanty, tak je docela možné, že jste objevili složku, které byste se měli vyhýbat.

Ptáte se, proč nepoužívají "jemnou" inovativní konzervaci (jako např. výše zmíněné Sodium Levulinate a Sodium Anisate) všichni výrobci? Odpověď je jednoduchá: Pracuje se s ní komplikovaně a někdy to ani nejde. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Než jsme se spolu sžili, uplynulo mnoho času a nezdarů. A vtipné je, že se s každým typem produktu vlastně pak začíná tak trochu nanovo, protože kde něco fungovalo, nemusí v jiném typu média zafungovat znovu. V přírodní kosmetice se proto celkem často objevuje kombinace těchto ingrediencí a např. pentylene glycolu nebo lihu, protože ty podporují konzervační efekt a lepší poddajnost těchto skotačivých surovin.

 Líh je v takovém případě uveden ve složení výrobku na prvních pozicích (jako Alcohol nebo Alcohol denat.), což znamená, že ho je ve výrobku relativně velké množství (na rozdíl od konzervantů, které se obvykle používají v řádech desetin procent až jednotek procent – obvykle 1 %). Jemné konzervanty tvoří s lihem spolehlivý ochranný systém, nicméně jeho vysoký obsah má bohužel kromě ochranné funkce také schopnost vysušovat pleť. Proto je jeho výskyt v kosmetice lehce kontroverzní a sepsala jsem o něm celý článek.

 Na výrobcích, které nejsou rizikové z mikrobiologického hlediska, často nenajdete konkrétní datum spotřeby, ale tzv. „symbol otevřeného kelímku", který říká, za kolik měsíců po prvním otevření se má výrobek spotřebovat.