Co na té józe všichni mají?

Ne, na první lekci jsem se netěšila. Nevěděla jsem, jak to ve studiu chodí (a to mě znervózňuje), měli tam být cizí lidé (a to mě znervózňuje) a navíc se mělo CVIČIT (a to mě hodně znervózňuje). Když se vám celý život v rodině říkají „dřívko", nechcete před kolektivem předvádět svoje nekoordinované pohyby a zkrácené šlachy na nohou.

Co na té józe všichni mají?

C O   N A   T É   J Ó Z E   V Š I C H N I   M A J Í   ?

 

 

Před dvěma lety se mi změnil život. Začala jsem podnikat a cvičit jógu. Obojí byla šílenost. Těžko byste hledali ustrašenějšího a (fyzicky) línějšího člověka. Ze začátku – když Biorythme ještě ani nemělo svůj web – jsem celé dny seděla v malém bytě a řešila miliony byrokratických a provozních záležitostí. Na jednu malou holku toho bylo moc. Utápěla jsem se ve stresu, často řešila situace nad moje síly a do toho mě bolela záda a dřevěněly nohy.


Tenkrát jsem si v rozhovoru s jakousi korporátní ředitelkou přečetla, že svoji náročnou práci zvládá jen díky tomu, že cvičí jógu. Tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Jógu jsem vnímala jen jako jednoduché fyzické cvičení, které zvládne i moje nečinné tělo. No fakt, takhle primitivní ten začátek byl. To poslední, co bych v józe hledala? Duchovno a hloubku.

 

joga1


Úplně první setkání s jógou pro mě bylo jedno video. Líbilo se mi a zdálo se, že bych cvičení mohla zvládat, tak jsem se přihlásila do kurzu hathy pro začátečníky. Ne, na první lekci jsem se netěšila. Nevěděla jsem, jak to ve studiu chodí (a to mě znervózňuje), měli tam být cizí lidé (a to mě znervózňuje) a navíc se mělo CVIČIT (a to mě hodně znervózňuje). Víte, když se vám celý život v rodině říkají „dřívko" a „bidlo", nechcete před kolektivem předvádět svoje nekoordinované pohyby a zkrácené šlachy na nohou (dodnes se nedokážu s lehkostí ohnout až k zemi).


Z první hodiny si pamatuji uklidňující hlas lektorky, její nabádání k tomu, ať se nekoukáme po sousedech a poznání toho, že jsem definitivně nemehlo. Po sousedech jsem totiž koukala – a na rozdíl od ostatních absolutně nestíhala pokyny. Než jsem si v hlavě srovnala, kde je podle instrukcí požadovaná pravá ruka a levé stehno, byl cvik už dávno pryč.


Ani nevím, co mě pořád nutilo chodit na další a další hodiny – snad laskavý přístup, snad kurz zaplacený dopředu... čím déle jsem ale cvičila, tím víc mě to bavilo. Pořád jsem sice nezvládala cvičit se zavřenýma očima a vytřeštěně zírala před sebe, na jakou stranu že se to mám ohnout, postupem času jsem ale zjistila, že jsem po lekci taková nějaká... odpočatá, příjemně „vygumovaná" a bez stresu, se kterým jsem přicházela.


Kurz skončil a normální studenti pokračovali dál v navazujícím. Víte, co jsem udělala já? Základní kurz jsem si zopákla znovu, protože jsem nevěřila, že zvládnu cokoliv složitějšího. A vlastně to bylo fajn, všechno jsem si projela znovu, naučila se mnohem lépe dýchat a dech koordinovat s pohybem (to jsem během prvního kurzu moc nezvládala) – ale nebudu vám nalhávat, že bych po druhém opakování z hlavy zvládla třeba pozdrav slunci (nikoliv jen fyzicky, já si tuto relativně snadnou sestavu cvičení po půl roce nebyla ani schopná zapamatovat!).


Po dvou začátečnických kurzech jsem si začala aspoň trochu věřit – aspoň natolik, abych se odvážila zkusit zajít na některou z otevřených lekcí (na které může přijít kdokoliv kdykoliv). V otevřených lekcích cvičím i dneska, stejně jako sama podle videí. Se zavřenýma očima a bez okukování sousedů :-)

joga

Tady by povídání mohlo skončit – se závěrem, že jóga vám pomůže se protáhnout, zbavit se stresu a že ji nakonec zvládne i sebevětší nemehlo. Jenže tady to teprve začíná... protože jóga je fakt zvláštní a spolu s radostí z fyzického pohybu ve mně začala otevírat hloubku mého vnitřního vesmíru.

 

Ta poslední věta je tak pitomá, že by klidně mohla být součástí nějaké pochybné duchovní přednášky, věřte mi ale, že ze mě vytryskla nenuceně a s podezřelou lehkostí. Tak ji tu nechám.


O teorii jógy nic nevím. O východních naukách také ne. Filozofii a psychologii nerozumím. Jsem ateistka. To, že jóga není jen fyzické cvičení, objevuji výhradně sama přes sebe – a nestačím se divit, protože nic z toho se nedá zařadit do tabulek, nic z toho se nedá vyřešit zavoláním účetní, nic z toho se nedá přeskočit.


Na lekcích jógy se dělají věci, které při hodině zumby spíš nepotkáte. Už si ani moc nepamatuji, jak jsem tyto malé rituály vnímala na začátku, asi jako takový milý bizárek mezi NORMÁLNÍM cvičením.


Na začátku se sborově „zpívá" mantra óm, při ní se hlasy všech postupně dostávají do zvláštního souznění, které vibruje tělem. Stejně jako to umí tibetské mísy, které jsme s přítelem před mnoha lety shovívavě sháněli našim „ezo" matkám v Thajsku – pak jsme nakonec tento těžký krám, co se nevejde do krosny, vysmlouvali v Bangkoku na ulici, sedli si s ním do parku a dlouho hráli, naprosto omámeni podmanivým, nepozemským zvukem.


Po zpívání mantry se dlouhé minuty sedí na zemi a dýchá. Dýchá se speciálním, dlouhým, koncentrovaným dechem, kdy jako byste měli možnost procítit celý vnitřek těla od sedacích až po klíční kosti. Dýchání je pak důležitou součástí celého cvičení a soustředění se na dech má jednu úžasnou vlastnost: protože se zároveň koncentrujete na dech a na provádění cviků, mysl vám k tomu už nestíhá servírovat nekonečný proud myšlenek. A to je velká, pro mě ve zbytku dne naprosto nevídaná věc! Vypínají se nekonečné vnitřní monology, porovnávání se s ostatními, přemýšlení nad zážitky z nedávné minulosti i nad povinnostmi na zítřek. Na chvíli se vypíná ego.


Každá hodina jógy končí meditací v pozici „mrtvoly". Není to nic strašidelného, jen prostě ležíte rozplizlí na zádech na zemi, už ale jen ten název pro mě skrývá velkou symboliku: konec (čehokoliv) přijde vždycky a je osvobozující ho přijmout s pokorou. S pokorou sebe sama / příběh, který se odehrával před koncem, přijmout – s jeho úspěchy i nedostatky.joga3


Na úplném konci lekce děkujete józe, učiteli i sobě. Jediné „díky", které mi na začátcích přišlo logické, bylo to, které patřilo učiteli. Děkovat nějakému cvičení – nebo dokonce sobě?! Dneska józe děkuji i když zrovna necvičím, protože mi připomíná, že je možné kdykoliv zhluboka se nadechnout, narovnat (si) záda, vypnout stres a ego (v mém případě se o vypínání ega spíš jen tak nesměle občas pokouším). A v duchu často děkuji - nejen sobě. (Kdy jste si naposledy poděkovali a s vděčností obdivovali třeba jen svoje (ne)obyčejné tělo, které nás nosí, živí, uspává i probouzí?)


Na jedné z prvních lekcích, co jsem zažila, vedle mě někdo na konci brečel. Pomoc, hysterka na obzoru, říkala jsem si. Paní jsem se od té doby v duchu už stokrát omluvila.

 

 

Kam chodím cvičit: Jóga LetnáYoga & Art


Co cvičím: Hatha jógu, někdy dynamičtější vinyasu


Oblíbená videa: Zuzana Klingrová Jóga


O co se teď zrovna pokouším: pozice vrány – většinou končí dunivým pádem, ale stejně mám z každé sekundy radost

 ----------------------------

 

Použité obrázky a fotky:

Úvodní + poslední v textu: Michelles_Art

První v textu: Marta_Prior_Illustration

Druhá v textu: Jóga Letná

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info