Dermatilománie: Když nám pupínky nedají spát, dokud je všechny neroznípáme
Všichni víme a slýcháme ze všech stran základní poučku, že si nemáme sahat na obličej, nemačkat si pupínky a neškrábat si obličej. Ale když se Aneta dozvěděla ve svých třiceti letech o dermatilománii, tedy že se jedná o skutečnou nemoc a tudíž není jediná, koho se týká, strašně jí to pomohlo. Ulevilo se jí a měla radost, že je tato nemoc pojmenovaná, a tudíž není blázen, jak si do té doby o sobě myslela.
TABU DERMATILOMÁNIE: KDYŽ NÁM PUPÍNKY NEDAJÍ SPÁT, DOKUD JE (I DUŠI) NEROZNÍPÁME
Dermatilománie je nemoc, o které se příliš neví - a pokud přeci jen, tak se o ní nemluví. Většina z nás s problematickou pletí zná ten pocit, kdy se mihne kolem zrcadla a na tváři zahlédne pupínek. Vymáčkne jeden... druhý... pátý, a už to jede. Čas letí a vy najednou odcházíte z koupelny s rudým obličejem a pocitem, že jste úplně k ničemu.
Přesně o tom ví své Anet, zakladatelka Biorythme - a také Lucka, která byla hostem našeho podcastu, který jsme pro vás převedli i do podoby blogu. Lucka si dermatilománií prošla, ale dokázala nalézt z tohoto začarovaného kruhu cestu ven. Z našeho pohledu si tato nemoc zaslouží pozornost: jedná se totiž o více, než jen o pár vymáčnutých pupínků - o naši psychiku.
Dermatilománie je obsedantně kompulzivní nemoc, u které si ani odborníci nejsou jisti, jestli už nespadá do závislostí – točí se totiž kolem závislosti na škrábání, vymačkávání pupínků, posedlosti kůží a pletí celkově. Protože je tato nemoc spojena s naší psychikou, nejčastěji se objevuje v období, kdy člověk zažívá úzkosti, strachy, deprese (např. zkoušky na vysokou školu, napětí v práci atd.).
Jmenuji se Lucka a trpím dermatilománií
Lucka ví o dermatilománii své. Rok před ukončením vysoké školy už byla ze své posedlosti škrábáním a ničení sama sebe tak zoufalá, že ji napadlo napsat do vyhledávače heslo "psychické problémy s kůží". Z českých stránek žádná nevyběhla, zato v angličtině byla tohoto tématu plná fóra. A tak zjistila, že není jediná a že její posedlost má dokonce název - dermatilománie.
Nejvíc Lucce nemoc kulminovala v době, kdy působila na vysoké manažerské pozici jednoho maloobchodního řetězce. Postupně zjišťovala, že vytoužená pozice manažerky jí ve skutečnosti nedává smysl a doléhal na ni stres, který ventilovala před zrcadlem.
Do práce pak neustále přicházela později a později, protože jí trvalo čím dál déle zakrýt tu paseku, kterou na své tváři večer napáchala. Její pozice vyžadovala, aby byla upravená, stejně jako její kolegové z manažerského prostředím. Přitom ona sama se před nimi cítila jako (rozškrábané) dítě, protože věděla, že má na obličeji spoustu nedostatků, které si vytvořila sama, ať už doma, nebo i o přestávkách v práci. Cítila se poníženě, sebevědomí šlo v tu chvíli stranou.
V době, kdy Lucka pracovala na manažerské pozici, začala rovněž psát blog a informovat o dermatilománii i ostatní ženy. Současně ke stránkám vznikla i uzavřená facebooková skupina Ruce pryč!, která poskytuje bezpečný prostor, kde o svém problému mohou členky otevřeně diskutovat. Jak Lucka sama říká, problém dermatilománie se totiž týká převážně žen - mužů je ve skupině opravdu málo.
Meditace a hluboké uspokojení jde v ruku v ruce s ubližováním si
Dermatilomané při vymačkávání pupínků zažívají pocit uspokojení a radosti ze "známého". Nechávají se unášet na vlně, kdy zažívají flow, nevnímají čas, jsou vypnutí a mimo sebe. Lze říci, že prožívají silnou meditaci, ačkoliv racionální část jejich já jim našeptává, že to, co dělají, jim ve skutečnosti ubližuje. Člověk se navíc cítí vinen, že si svou nemoc vytvořil sám - což je svým způsobem pravda - a to zapřičiňuje stud o ní mluvit, protože si na vědomé bázi uvědomuje, že by přece mělo stačit přikázat si přestat... ale ono to nejde.
Tím se dostáváme k předsudku, kdy si spousta nezasvěcených řekne: "Tak s tím prostě přestaň, ne?" Protože se nejedná pouze o kosmetickou záležitost, ale o projevy naší psychiky, ve skutečnosti si dotyčný neumí s racionálními radami typu "odejdi od zrcadla a je to vyřešený" poradit. Například u Lucky situace dospěla do stádia, kdy čekala, až její maminka večer usne, aby mohla svou ubližovací eskapádu zahájit v jedenáct hodin večer - i s tím vědomím, že ráno v pět hodin bude vstávat. Toto jsou již známky závislosti, kde pouhé pobídky "nech toho" nestačí.
Hranice mezi zlozvykem a závislostí je tenká
Nebudeme si nic nalhávat, každý si občas nějaký ten "beďar" vymáčkneme - nemocí se tato aktivita stává až ve chvíli, kdy jí věnujeme nepřiměřeně dlouhý čas a také se nezdravě zabýváme tím, jak naše pleť, dekolt, záda - nebo také třeba nohy a ruce - vypadají.
Někomu se tato posedlost může jevit jako neškodný zlozvyk, ale v případě, že mačkáním pupínků a dalšími činnostmi, které pod dermatilománii patří, trávíme třeba i dvě hodiny denně, je podle Lucie již potřeba zbystřit. A nutné je také dodat, že se nejedná pouze o aktivní vymačkávání samotných pupínků, ale i o myšlenky na ně nebo to, jak naše pokožka vypadá.
Bohužel, většina dermatilomanů přijde na to, že se jedná právě o tuto nemoc, až třeba po 10 letech jejího trvání. To je podle Lucky průměrná doba, po které si člověk uvědomí, že "péči" o pleť přehání.
Akné = jediný projev dermatilománie?
Akné je častým spouštěčem této nemoci, zejména u mladších lidí. Ovšem mluvíme-li o dermatilománii, řadíme tam i nekontrolovatelné drbání se ve vlasech, strhávání strupů, vytrhávání chlupů, obočí nebo okusování kůžičky okolo nehtů.
Některé ženy například dojdou tak daleko, že si místo běžného holení lýtek vytrhávají jednotlivé chloupky pinzetou a následně nejednu ranku ještě rozškrábou. Výsledkem jsou pak místo krásných nohou rány a jizvičky.
Smutné je, že tuto pravdu o svých partnerkách často netuší ani jejich partneři. Ženy jim svou nemoc mnohdy tají - nebo ji partneři částečně i ignorují. V některých případech se může zdát, že je nemoc evidentní, i tak ale často tato diagnóza nikoho nenapadne a závislost se jen těžko odhalí. Tyto ženy se dokáží celý život oblékat do oblečení s dlouhými rukávy a nosit pouze kalhoty, či maskovat boláky dokonalým make-upem.
Za nemoc nemohou pouze rodiče
Příčin této závislosti může být hned několik. Lucie sama přiznává, že měla těžké dětství a jako způsob ventilace potlačených emocí zvolila právě vymačkávání pupínků. Je pravdou, že každý si z dětství odnášíme mnoho podvědomých vzorců, o kterých možná později zjistíme, že v dospělosti již nefungují. Nicméně podle Lucky nelze z dermatilománie zcela jednoznačně vinit rodiče, ačkoliv mohou sehrát roli v nastavení vzorců. Důležitější, než hledat viníka, je připustit, že si nemoc způsobujeme sami a zároveň máme tu moc s ní něco dělat.
Pokud tedy za závislost na pleti nemůže pouze nepěkné dětství, co tedy? Lucka by ze své zkušenosti rozdělila dermatilomany do tří skupin: Jednou z nich jsou lidé s depresí a pod. diagnózami, ke kterým se ještě přidá dermatilománie. Druhou skupinou jsou ti, kteří tento návyk "zdědí". Jednoduše ho odkoukají od rodičů nebo třeba babiček. Velmi často se tento zlozvyk/nemoc/závislost dědí po ženské linii. Třetí skupinu tvoří lidé, kteří nemuseli - stejně jako ti ze druhé skupiny - prožít vyloženě složité dětství, ale například měli dominantní rodiče. Během dospívání pak v sobě nedokázali najít potřebnou sebejistotu, takže teď obrací svou "sílu" proti sobě - neumí pracovat s tím, že už nemusí být podřízení dominantnímu rodiči. Tento vzorec se podle Lucie často objevuje ve vztahu matka – dcera.
Aneta například svou dermatilománii "odkoukala" od rodičů, které i přes to, že se jejich věk blíží sedmdesátce, dokáže jakýkoliv pupínek i nyní vyvést z míry. Proto, když se na Anet v současnosti obracejí v dobré víře maminky malých slečen (ve věku cca 8 - 12 let) s tím, že jim chtějí pomoci s prvními pupínky, raději než doporučení na konkrétní kosmetické přípravky jim vysvětluje, že není třeba panikařit a pleť takto mladé dcery přehnaně řešit: lpění na dokonalosti totiž může v pozdějším věku vést k tomu, že si zafixujeme, že přehnaná péče o pleť je něco, co patří ke zdravé rutině - a že je také něčím, co maminka vyžaduje a za co od ní budu pochválena. "Nechme holkám jejich pupínky a dělejme, že tam nejsou", vzkazuje Aneta.
Nemoc jako výzva k vědomému životu
Všichni víme a slýcháme ze všech stran základní poučku, že si nemáme sahat na obličej, mačkat pupínky a škrábat obličej. To ví celý život i Anet - ale když se dozvěděla ve svých třiceti letech o dermatilománii, tedy že se jedná o skutečnou nemoc a tudíž není jediná, koho se týká, strašně jí to pomohlo. Ulevilo se jí a měla radost, že je tato nemoc pojmenovaná, a tudíž si nemusí připadat jako cvok...
Spolu s Luckou by proto ráda vyzvala k tomu, aby každý toto uvědomění přijal nikoliv jako uvědomění si vlastního selhání, ale možnost posunout se v životě dál: Jak možná víte, pro Anet je akné velkým celoživotním tématem, které ji i přes silně negativní náboj, který k němu léta pociťovala, přivedlo až k založení Biorythme. I Lucce nakonec přinesla tato nemoc radostné plody: začala díky ní zkoumat, kým vlastně je a pomáhat nejen sobě, ale i ostatním. Dermatilománie jí nakonec dovedla až k sobě samotné, a jak sama říká, je to jedna z nejúžasnějších žen v jejím životě.
Je celkem pochopitelné, že ve společnosti je toto téma velké tabu a pro mnohé ženy je natolik citlivé, že se o své závislosti na pleti odmítají bavit, i když se jich tento problém týká. Lucka sama ve svém okolí neznala nikoho, kdo by dermatilománií trpěl - až později zjistila, že jedna její známá je také dermatilomankou, což ani Lucka sama do té doby nepoznala.
Jak s dermatilománií bojovat prakticky?
Zamezte možnosti nevědomky se nípat: Lucka radí v první fázi zamezit škrábání. Vůlí to nejde, takže to pojďme zkusit jinak. Pokud se škrábete třeba u televize, nasaďte si před usednutím k obrazovce rukavice nebo si zalepte prsty náplastmi. Pomůže vám to uvědomit si "aha, já se teď chtěla nípat / vytrhávat si vlasy / něco dalšího a nešlo to". Ve společnosti nebo práci je pak možné ruce zaměstnat jinak - Lucie si například hraje s tužkou nebo gumičkou, kterou drží v ruce. Jedná se o jednoduché návyky, které nám ale pomohou zvědomit si ubližování si nevědomky.
Jak vyzrát na zrcadlo: Lucie má úsměvnou radu, která ale funguje - vyšroubovat žárovku. Pokud bude v koupelně šero, pupínky neuvidíte. Zrcadlo je totiž pro dermatilomana tím, co nalitý panák pro alkoholika - je proto vhodné ho zakrýt, například šátkem, ručníkem nebo ho něčím zalepit. Což se sice může zdát hloupé, když s někým žijete, ale... Lucka se vždy setkala s tím, že se ženy bály podniknout tyto kroky kvůli partnerovi (muži nechtějí příliš slyšet o tom, že se jedná o nemoc, protože to v nich může evokovat pocit, že s tím nejde nic dělat), ale podle Lucčiny zkušenosti i partneři nakonec uvítají, když žena začne tuto oblast aktivně řešit a je pak celkově spokojenější a vyrovnanější.
Dalším jednoduchým tipem je namazat si místa, která vyzývají k nípání, něčím, co to znemožní: například olejem či mastným krémem vhodným pro problematickou pleť (z našich perfektně poslouží - a navíc budou o aknotickou pleť vhodně pečovat - tyto krémy: Anti-pupínek nebo Levandule). Nebo můžete použít třeba kvalitní med, který je zároveň skvělou antibakteriální pleťová maskou.
Výzvy jsou tu proto, abychom se posouvali dál
Podle Lucky její dermatilománie přišla proto, že se chtěla o Lucku postarat. Milovala jí natolik, že vydržela na její nitro tak dlouho bušit, až si jí Lucka všimla a upřímně se začala ptát (sebe samé), co se sebou. A nemoc - čarodějka - odpověděla: "Jsem tady proto, abych ti pomohla." Zpětně tak dermatilománii považuje za posla, kterému vděčí za to, že se poznala a označuje ji za jednu z neúžasnějších žen v jejím životě. Pokud tato čarodějka navštěvuje i vás a vy ji zatím vnímáte pouze jako zlou ježibabu, z celkého srdce vám přejeme, abyste zahlédli i její mírnou a láskyplnou tvář.