•• Příběh naší dílny ••

Tam, kde vznikají naše výrobky

aneb Příběh naší dílny

Bylo léto 2015 a já jsem volala na první pronájem, který jsem našla. V kapse jsem měla pár tisícovek, a tak to hlavní, co mě zajímalo, byla cena. Z původního snu, že budu mít malý ateliér na pražské Letné, jsem se naplno probrala ve chvíli, kdy mě autobus vyplivnul uprostřed městečka za hranicemi hlavního města.

Prostor se mi ale hned zalíbil, a protože jsem netušila, co znamená překolaudovat krám na výrobnu kosmetiky, ani mi nevadilo, že do té doby sloužil jako prodejna s ratanovým nábytkem.

Vlastně se zpětně divím, že mi majitelé dílnu pronajali. Bylo mi dvacet šest a jediné, co jsem mohla nabídnout, byly nulové podnikatelské zkušenosti, prázdná kapsa a hrozba toho, že se bude muset dílna celá překopat.

Pamatuju si, že se mnou na druhou obhlídku jel tatínek. Ten měl jasno: majitel musí stůj co stůj vidět jeho nablýskané auto, aby uvěřil tomu, že jsem z „dobré rodiny". Smála jsem se tomu tehdy a veselé mi to vlastně přijde i teď, ale kdo ví – třeba to opravdu byl ten důvod, proč se nakonec pronajímatelé rozhodli pro můj nejistý podnik.

Někdy přemýšlím o tom, jestli bych se do všeho pustila, kdybych dopředu věděla, co mě čeká. Kolaudace totiž byla ohromná srážka s (úřední) realitou, kterou do té doby tvořilo tak maximálně vyzvedávání občanky a pasu. Joo, ta sladká nevědomost...

Netušila jsem například, že budu muset najít stavaře, který vypracuje kolaudační projekt. Netušila jsem, že budu potřebovat vyjádření hasičů, hygienické stanice a dalších úřadů. A netušila jsem, že tímhle to jen začíná a teprve pak se věci chopí stavební úřad.

Nikdy bych do sebe neřekla, že najdu tolik odvahy a po mnoha měsících nekonečného čekání, kdy se nic nehýbalo, půjdu osobně zaklepat paní úřednici na dveře s tím, že už nemám na jídlo.

Říkáte si: cože, jak jako na jídlo? Odpovím vám takhle: Bez kolaudace nesmíte vyrábět. A bez výroby nic nevyděláte. Od začátku zařizování po vznik prvních výrobků, co jsem mohla prodávat, uplynulo 12 měsíců. Na konci téhle doby byly všechny našetřené i vypůjčené peníze už dávno investované a já měla na bankovním účtu přesně... deset korun. Takže tahle historka je bohužel pravdivá.

  a  a      

Jednoho dne ale konečně nastal slavnostní den kolaudace a do dílny přišli zástupci několika úřadů. Tenkrát to tam vypadalo úplně jinak než dneska, ale stihla jsem pověsit podkovu, kterou mi darovala ségra. A ta podkova tam visí dodnes – přímo nad dveřmi, aby nám přinášela štěstí.

Jinak se v dílně změnilo mnohé. Původně to byla jedna ohromná místnost pomyslně rozdělená podle různých činností – vaření, etiketování, e-shop.

Když jsme vydělali trochu peněz, zvýšili jsme hygieničnost prostoru oddělením výrobní části od zbytku, hlavně tedy od expedice e-shopu, která rok od roku zabírala čím dál víc místa. Prostor jsme pak ještě několikrát upravovali, přepažovali, instalovali regály... až se nakonec expedice přestěhovala do úplně jiného prostoru, protože jsme se prostě už nevešli.

Ale znáte to. Čas plyne a věci se opotřebovávají. K narozeninám jsme si proto dali velký dárek: profesionální rekonstrukci. Musela jsem se tak rozloučit s mnoha ošklivými zákoutími, ke kterým jsem ale chovala něžný cit. S omyvatelnými „dlaždičkami", na kterých jsme se s mužem učili tapetovat. S okousanými lištami s odpadávajícími rohy, které mi muž instaloval na pracovní stůl podle YouTube. S odpadávající omítkou a vykousanými důkazy mé práce s hřebíkem a kladivem.

Vlastně každý kout dílny mi doteď připomíná ty první měsíce, kdy jsme tam po víkendech a nocích stěhovali a uklízeli, tu se pokoušeli něco přidělat, tady zase něco smontovat...

A i přesto, že naše dílna dlouho vypadala jako sklad nepořádku, si dobře pamatuju ten pocit: od samého začátku jsem viděla v živých barvách, jak je to tam pěkné, cítila, jak to tam voní, a radovala se z toho, že mi pod rukama vznikají krásné věci.

A vůbec nevadilo, že jsem ve skutečnosti seděla v teplácích uprostřed zaprášené dílny, kde nic nemělo svoje místo ani svoji historii.

Věděla jsem totiž, že tu historii vytvořím já sama. A že začala právě teď.

Chtěla bych, abyste věděli, že všechny výrobky Biorythme pocházejí z krásného prostředí, které máme sice v pronájmu, ale staráme se o něj jako o vlastní. Každý, kdo do naší dílny vstoupí, si jako první všimne vůně. Když ale odchází, nikdy se nezapomene zmínit o tom, jak pozitivní energie tam je.

A jsem naprosto přesvědčená, že se jí s našimi výrobky dostane trochu i do vaší koupelny. Díky za to, že je tam s láskou vpouštíte!

Anet