Chemie v kosmetice #1 HLINÍK - máme se ho bát?

Určitě jste o hliníku v deodorantech slyšeli nejméně desetkrát... Pojďme se nyní podívat na toto velké téma trochu vědecky. Ve druhé části se pak blog věnuje přírodním deo krystalům... Opravdu jsou tak bezpečné, jak tvrdí jejich výrobci?

Chemie v kosmetice #1 HLINÍK - máme se ho bát?

HLINÍK SE NEODSTĚHOVAL DO HUMPOLCE. MÁTE HO PRAVDĚPODOBONĚ I VE SVÉ KOUPELNĚ. VÍTE O NĚM VŠECHNO?

HLINÍK

 

Článek o hliníku otevírá sérii o chemikáliích v kosmetice, která by postupně chtěla popsat různé kontroverzní složky (kromě hliníku třeba parabeny, silikony atd.). O to se snaží spoustu článků a blogů, proto jsem zvolila trochu jiný přístup – vědecký. Nevýhoda těchto článků bude jejich délka a jakási snaha o pohled z obou stran (jak nás fandů do přírodní kosmetiky, tak oficiálního). Vím, že to odradí spoustu lidí, protože jsme zvyklí všechno „prolítnout", přečíst si (ideálně jednoznačný) závěr a hotovo. Ovšem ty, kteří hledají hlubší a prověřenější informace než je zvykem, by články mohly potěšit.

 

Všechny podoby hliníku


Dnešním tématem bude hliník. Ne ten, co se odstěhoval do Humpolce, ale ten, který se skrývá ve většině koupelen. Hliník je kov, který se přirozeně vyskytuje v přírodě – je třetím nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře. Má spoustu podob, například je základním materiálem půvabných rubínů a safírů. V kosmetice se používá více než 25 ingrediencí obsahujících hliník, mezi nejznámější patří Aluminum Chloride, Aluminum Chlorohydrate, Aluminum Citrate, případně Potassium Alum nebo Ammonium Alum (poslední dva jsou známé jako přírodní deo krystaly, řeč o nich bude dále).


Kdo by neslyšel o hliníku a rakovině prsu? A zároveň – kolik z nás pořád používá deodorant z drogerie nebo se třeba i snažil najít přírodní alternativu, ale ta prostě nefungovala? Pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi deodorantem a antiperspirantem nebo proč vlastně pot vzniká a smrdí, doporučuji si přečíst tento (krátký) článek.


I přesto, že problematika hliníku je nejvíce spojována s deodoranty/antiperspiranty, vyskytuje se i v jiné kosmetice: ve rtěnkách se používá jako součást pigmentů, které jim dodávají barvu a v zubních pastách se s ním zase můžeme setkat jako s jemným abrazivem.


Teď se pojďme konečně podívat na různé názory, vědecké studie a fakta o hliníku. Opravdu je třeba se ho bát?

 

Pojďme na to vědecky...

 

Kde jinde začít, než u Vědeckého výbor pro bezpečnost spotřebitele (SCCS). To je poradní orgán Evropské komise, který deklaruje svoji odbornost, transparentnost a nezávislost. Mimo jiné vydává posudky („Opinion") jako podklady pro přijímání restrikcí a zákonů v oblasti kosmetiky. Pokud „Opinion" na nějaké téma existuje, je vždycky fajn si v něm počíst, protože nabízí komplexní shrnutí a navíc se člověk dozví, jakým směrem jde „ten správný" (rozuměj oficiální) názor. Nevýhoda je, že čtení je to dlouhé a v angličtině. Všechny posudky jsou dostupné zde.


Zdá se, že hliník v kosmetice nejvíce znepokojuje Francouze, Nory a Němce. Jsou to právě tyto národy, jejichž instituce provedly obsáhlé studie, které ukázaly, že jeho používání není bezpečné. V roce 2014 tedy Výbor vydal oficiální posudek na toto téma. Závěr v jedné větě? Výbor nemůže vyhodnotit riziko, protože není dostatek studií, které by se zabývaly potenciálním pronikáním hliníku do těla skrze kůži. Nicméně, z jiných částí posudku vyplývá, že kosmetika obsahující hlinité suroviny podle Výboru NEpodporuje vznik rakoviny prsu nebo rakoviny obecně. I proto jsou dodnes výše zmíněné suroviny považování evropskou legislativou za bezpečné a použitelné.


Co se z posudku ještě dozvíme?


- Hliník většinou nemá na pokožku dráždivý vliv, i když někteří jedinci na něj mohou podrážděním reagovat.

 

- Jako hlavní efekt hliníku podávaný laboratorním zvířatům v potravě a pití se ukazuje být neurotoxicita (poškozuje nervový systém), nefrotoxicita (poškozuje ledviny) a snížení plodnosti.


- Co se týče testů na lidech, které by zkoumaly, jestli může hliník pronikat přes kůži, jsou zdroje velmi omezené. Moc testů se na toto téma neuskutečnilo a u těch, které proběhly, je většinou nějaké ALE (např. v jedné studii byly použité jen dvě pokusné osoby, což je málo). Nicméně, i z toho mála vychází, že přes kůži se určitě nějaké množství hliníku do těla dostává, i když malé. Například francouzská studie na základě svých výsledků doporučuje, aby bylo maximální dovolené množství hliníku v kosmetice 0,6 % (pro srovnání – standardní antiperspirant obsahuje 20 % Aluminum Chlorohydrate a když se toto množství přepočte na čistý hliník, tak je ho tam cca 5 %).

 

- Závěrem ne/pronikání hliníku skrz kůži nicméně je, že dosud provedené studie jsou nedostatečné a Výbor tedy nemůže poskytnout jednoznačný názor.

 

- Zajímavým argumentem, proč ingredience obsahující hliník skrze kůži NEpronikají, je to, že většina těchto ingrediencí je ve vodě nerozpustná (= neschopná pronikat skrz kůži), takže by při tomto pohledu na věc neměla způsobovat problémy. Až na jednu – a tou je zrovna často používaný Aluminum Chlorohydrate, který je ve vodě rozpustný. Ovšem Výbor tvrdí, že při styku s potem probíhá reakce, která ho udělá nerozpustným, a tím pádem již není nebezpečný. Navíc jsou hlinité sloučeniny poměrně velké, což by také mělo zmenšovat potenciální průnik do těla.

 

- V dokumentu se také hovoří o studiích zaměřených na možnou souvislost mezi hliníkem a rakovinou prsu. Bohužel, i zde jsou závěry poněkud rozpačité – je mnoho studií, jejichž závěrem je, že hliník a rakovina prsu spolu souvisejí a pak jsou i takové, které tuto skutečnost zase nepotvrzují. Závěrem Výboru je, že kosmetika obsahující hliník NENÍ příčinou rakoviny prsu. Dokonce nejen, že se dle Výboru nedá spojovat s rakovinou prsu, ale ani s žádnou jinou, protože dle ní vůbec nemá karcinogenní potenciál (k tomuto závěru Výbor dospěl na základu pokusů na myších a potkanech).


Můj názor na posudek

 

Posudek se skutečně snaží dát prostor oběma stranám – vždy jsou uváděny jak studie proti hliníku, tak ty opačné. Je zde hezky vidět, že ať chcete vyargumentovat jakýkoliv názor, tak vždycky si k němu můžete najít relevantní studii, která ho podpoří/vyvrátí. Chápu, že Výbor nemohl vydat na základě takto nejednotných dat stanovisko, které by například regulovalo používání hliníku v kosmetice. Totiž, když máte v EU stovky (tisíce?) značek deodorantů/antiperspirantů a většina je jich založena na hlinitých sloučeninách, je zavádění regulací citlivé téma. Proto každá změna musí být opravdu podložená mnoha studiemi. A když na základě zatím dostupných dat nemůže Výbor potvrdit podezření, tak logicky nemůže chtít měnit stará pravidla. Proto dosud vše zůstává při starém.


Pro mě ale při čtení posudku neustále mezi řádky vyskakovalo jedno velké POZOR. Pokud ctíme princip předběžné opatrnosti (vyhýbáme se zbytečnému a vyhnutelnému riziku), nevidím jediný důvod, proč používat potenciálně nebezpečnou kosmetiku. Jak je zmíněno i v posudku, hliník se přirozeně vyskytuje všude okolo nás, lze ho tedy v malých množstvích očekávat také v mnoha přírodních surovinách – proč ho tedy ještě k tomu všemu cíleně nanášet na tak citlivé místo, jakým je podpaží?


Po důkladném prostudování tohoto „Opinion" vlastně ani nepotřebuji hledat další zdroje, samotný dokument cituje téměř 50 vědeckých zdrojů, což mi připadá dostatečně vyčerpávající.

 

A co "přírodní" hliník?


Přeci jen je tu ale ještě jedno téma, které mě vždycky jako uživatele přírodních deodorantů zajímalo – a tím jsou deo krystaly prodávané jako alternativa ke konvenčním výrobkům. Většinou mají podobu (polo)průhledného krystalu světlé barvy zasazeného do nějakého plastu s víčkem... Já se s nimi poprvé setkala asi před 5 lety, ale připadalo mi, že vůbec nefungují a po pár hodinách cítila typický zápach potu. A od začátku mi přišlo divné, že je ve složení „Alum" (Potassium Alum nebo Ammonium Alum), což mi jako chemičce jasně evokovalo hliník. Ale nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem je nepoužívala...


Nedávno jsem si na ně vzpomněla díky jednomu článku, který deo krystaly chválil a zmiňovaly se v něm i nějaké vědecké poznatky (viz níže), tak jsem si je chtěla ověřit. Bohužel – to, co jsem našla, mě rozhodně neuklidnilo. Pokud tedy používáte tyto krystaly, čtěte dál.


Co to vlastně Potassium Alum a Ammonium Alum je?


Potassium Alum = česky síran draselno-hlinitý nebo také kamenec draselný


Ammonium Alum = česky síran amonno-hlinitý nebo také kamenec amonný


Obě sloučeniny jsou soli kyseliny sírové, které přirozeně mají ve své struktuře hliník. Rozdíl je v jejich původu – zatímco Potassium Alum (kamenec draselný) se vyskytuje v přírodě a těží se v dolech, Ammonium Alum (kamenec amonný) se vyrábí průmyslově a je tedy „syntetický". Tento rozdíl ale nemá zásadní vliv na zdravotní hledisko používání obou kamenců.

 

Není hliník jako hliník?


Hlavním argumentem pro bezpečnost těchto dvou sloučenin v péči o podpaží je, že na rozdíl od konvenčních hlinitých sloučenin (jako například mnohokrát zmiňovaný Aluminum Chlorohydrate) mají tyto dvě mnohem větší molekulovou hmotnost (= jsou větší), a tím pádem nepronikají skrze pokožku.


Zní to tak jednoduše a jasně... dokud se k tomu nepřidá skutečnost, že obě tyto sloučeniny jsou ale také velmi dobře rozpustné ve vodě. Možná si ještě vzpomínáte na to, že v posudku Výboru se ne/rozpustnost ve vodě zmiňuje jako důležitý, vědecký faktor v posuzování toho, jak dobře sloučenina hliníku proniká skrze kůži.

kamenec draselný


Nyní tu máme novou situaci: kamence, ve svém původním stavu opravdu molekuly velké, při nanášení do podpaží cíleně navlhčujeme nebo se i bez navlhčení setkávají s přirozenou vláhou našeho těla. A začínají se okamžitě rozpouštět... Co se děje, když se kamenec rozpouští? Začne se „rozpadat" na jednotlivé komponenty (odborně ionty), ze kterých je sestaven – v tomto případě tak mj. vzniká – ano, hádáte správně: samotný HLINÍK. Konkrétně hlinitý ion, který je šestkrát (!) menší než obávaný Aluminum Chlorohydrate. A zase ho tu máme – hliník, který potenciálně proniká skrz kůži (potenciálně píšu naschvál, protože už známe závěry Výboru k tomuto tématu).


K tématu deo krystalů jsem našla hrozně zajímavý článek, ve kterém je hodně argumentů proti jejich používání. Je to vlastně celý příběh, protože poprvé byl článek zveřejněn v roce 2010 a autorka asi tenkrát nečekala, že rozpoutá válku s výrobci těchto deo krystalů :-)

Naposledy byl post updatován v roce 2013 – po tom, co se 3 roky autorka zabývala hledáním studií a argumentů a co dokonce výrobce deo krystalů připravil speciální webovou stránku na vyvracení těchto vědeckých faktů... Vřele doporučuji přečíst (bohužel zase jenom v angličtině).


Uf, jestli jste dočetli až sem, asi máte hlavu jako pátrací balón. Doufám ale, že jste se dozvěděli něco nového a užitečného.


Budu moc ráda, když mi do diskuze napíšete svůj názor – jaké používáte deodoranty vy? Zajímáte se o problematiku hliníku? Myslíte si, že je nebezpečný? A co deo krystaly, máte s nimi zkušenost?

Diskuse

(0 komentářů)

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení