•• Chemie v kosmetice •• HLINÍK A HLINITÉ SOLI - máme se jich bát?
Značky
Určitě jste o hliníku v deodorantech slyšeli nejméně desetkrát... Pojďme se nyní podívat na toto velké téma trochu vědecky. Ve druhé části se pak blog věnuje přírodním deo krystalům... Opravdu jsou tak bezpečné, jak tvrdí jejich výrobci?
HLINÍK SE NEODSTĚHOVAL DO HUMPOLCE. MÁTE HO PRAVDĚPODOBNĚ I VE SVÉ KOUPELNĚ. VÍTE O NĚM VŠECHNO?
Článek o hliníku otevřel na tomto blogu před mnoha lety velkou sérii o chemii v kosmetice. Protože je dosud žhavým tématem, dochází neustále k revizím vědeckých poznatků, a proto i my přinášíme update z roku 2024.
Všechny podoby hliníku
Hliník je kov, který se přirozeně vyskytuje v přírodě – je třetím nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře. Má spoustu podob, například je základním materiálem půvabných rubínů a safírů. V kosmetice se používá více než 51 ingrediencí obsahujících hliník, mezi nejznámější patří Aluminum Chloride, Aluminum Chlorohydrate, Aluminum Citrate, případně Potassium Alum nebo Ammonium Alum (poslední dva jsou známé jako „deo krystaly", „kamence" nebo také „alumy" a řeč o nich bude dále).
Pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi deodorantem a antiperspirantem nebo proč vlastně pot vzniká a smrdí, doporučuji si přečíst tento článek. Jednoduše řečeno: hlinité sloučeniny najdete většinou pouze ve výrobcích označených jako antiperspiranty. Ty mají za úkol udržet sucho v podpaží, což v současné době umí zajistit pouze hliník. Jeho sloučeniny to dělají dočasnou blokací potních žláz, díky níž se vlhkost nedostane na povrch pokožky.
Oproti tomu deodoranty většinou hlinité soli neobsahují, takže pocení zabránit neumí, a je to tak v pořádku. Co by ale kvalitní deodorant umět měl, to je eliminovat nepříjemný zápach. Ten vzniká z původně nesmradlavého potu, který začne zapáchat až působením bakterií, které v našem podpaží přirozeně žijí. Účinný deodorant je tak vlastně bojovníkem proti těmto smrdutvorným bakteriím. Pozor, označení „antiperspirant" a „deodorant" není legislativně ošetřeno, takže je na místě číst složení u obou typů těchto produktů, protože výjimečně se můžeme s hlinitými solemi setkat i v deodorantech.
I přesto, že problematika hliníku je nejvíce spojována s deodoranty a antiperspiranty, vyskytuje se i v jiné kosmetice: ve rtěnkách, make-upech, očních stínech, lacích na nehty nebo i barvách na vlasy se používá jako součást pigmentů, které jim dodávají barvu. V zubních pastách se s ním zase můžeme setkat jako s jemným abrazivem, v opalovacích krémech jako součástí ochrany před UVA.
Teď se pojďme konečně podívat na různé názory, vědecké studie a fakta o hliníku. Opravdu je třeba se ho bát?
Pojďme na to vědecky...
Kde jinde začít, než u Vědeckého výboru pro bezpečnost spotřebitele (SCCS). To je poradní orgán Evropské komise, který deklaruje svoji odbornost, transparentnost a nezávislost. Mimo jiné vydává posudky („Opinions") jako podklady pro přijímání restrikcí a zákonů v oblasti kosmetiky. Pokud „Opinion" na nějaké téma existuje, je vždycky fajn si v něm počíst, protože nabízí komplexní shrnutí a navíc se člověk dozví, jakým směrem jde „ten správný" (rozuměj oficiální) názor. Nevýhoda je, že čtení je to dlouhé a v angličtině.
Zdá se, že hliník v kosmetice nejvíce znepokojuje Francouze, Nory a Němce. Jsou to právě tyto národy, jejichž instituce provedly obsáhlé studie, které ukázaly, že jeho používání není bezpečné. I kvůli nim vydával v roce 2014 Výbor první oficiální Opinion. Aktualizace se dočkal až v roce 2020, kdy byl vydán nový posudek. Závěr v jedné větě?
Výbor se domnívá, že každodenní vystavení se hliníku při aplikaci kosmetických přípravků významně NEpřispívá k systémové zátěži organismu hliníkem. Z jiných částí posudku také plyne, že kosmetika obsahující hlinité suroviny podle Výboru NEpodporuje vznik rakoviny prsu nebo rakoviny obecně. I proto jsou dodnes výše zmíněné suroviny považovány evropskou legislativou za bezpečné a použitelné v doporučených koncentracích.
Hliník nám nedá spát
Od tohoto posudku uteklo jen pár let, ale zdá se, že téma hliníku nedá vědcům ani legislativcům spát: za krátký čas vznikl nejen dodatek, ale dokonce i dva zcela nové Opinions (z roku 2023 a 2024).
V posudku vydaném v březnu 2023 se Výbor poprvé zabýval otázkou, zda je možné překročit bezpečné hranice příjmu hliníku, když se sečtou všechny možné zdroje. Těmi jsou zejména potraviny, dále pak kosmetika a léky (zejména tzv. antacida neboli léky používané ke snížení kyselosti v žaludku). Závěrem je konstatování, že příjem hliníku z potravin může být zhruba na stejné úrovni jako příjem z kosmetických přípravků. A při jejich součtu se lze dostat až NAD hranici bezpečnou pro náš organismus (180 mikrogramů hliníku/kg tělesné hmotnosti/den). Je ale důležité brát v potaz, že se jedná o odhad, který počítal s nejvyššími možnými koncentracemi hliníku v kosmetických i nekosmetických zdrojích.
Nicméně, toto konstatování nebylo hlavním předmětem posudku. Ten se detailně zabývá pouze bezpečností kosmetických přípravků a nezahrnuje příjem hliníku z jiných zdrojů. V aktuálním posudku (z dubna 2024) byl proveden výpočet příjmu hliníku z různých typů kosmetických přípravků a výsledkem je hodnota 0,399 mikrogramů hliníku/kg tělesné hmotnosti/den, což je pouze zlomek stanovené bezpečné hranice.
Je ale důležité zmínit, že výpočty počítají s velmi malou vstřebatelností hliníku do našeho těla: 0,00192 %. U tohoto čísla je problematické, že jeho skutečná velikost nebyla dosud spolehlivě stanovena. Například souhrn studií o hliníku z roku 2021 (1) uvádí hodnotu absorpce hliníku zcela jinou: 0,012 %. Může se zdát, že číslo je také tak nízké, že nemá cenu se jím zabývat, všimněme si ale toho, že se od numera z posudku liší o celý jeden řád, což není zanedbatelné. Tato review studie také připomíná, že pro míru absorpce látek, tedy i hliníku, je důležitým faktorem aktuální stav kůže. Jakékoli poškození kůže zvyšuje rychlost dermální absorpce a také riziko vzniku dermatitidy nebo kontaktní alergie.
Co se z posudků ještě dozvíme?
Hliník většinou nemá na pokožku dráždivý vliv, i když někteří jedinci na něj mohou podrážděním reagovat, ve výjimečných případech mohou vznikat kontaktní alergie.
Hliník vykazuje neurotoxické (poškození nervového systému) a nefrotoxické (poškození ledvin) účinky a zároveň snižuje plodnost laboratorních zvířat v případě, že byl podáván v potravě a pití.
O negativním vlivu hlinitých sloučenin na tvorbu DNA panují také pouze domněnky. V minulosti si Evropská chemická agentura sice vyžádala provedení testů, ale rozhodnutí o provedení studie bylo nakonec zrušeno. Od března 2020 bylo vydáno několik článků, podle kterých byly v důsledku působení chloridu hlinitého v DNA pozorovány abnormality. Na základě dostupné literatury nakonec Výbor uznal, že hliníkové ionty jsou schopné narušovat strukturu a funkčnost DNA. Zároveň ale pokládá za nepravděpodobné, že by tyto účinky byly schopny vyvolat kosmetické přípravky s obsahem hliníku.
Co se týče testů na lidech, které by zkoumaly, jestli může hliník pronikat přes kůži, jsou zdroje stále ještě velmi omezené, ačkoli v posledních letech byly provedeny dvě nové studie s celkovým počtem 12 testovaných žen. Ženám byl na kůži (nejčastěji do podpaží) aplikován radioaktivně značený hliník a bylo sledováno, kolik hliníku bude detekováno v krvi, moči, na oblečení, na náplastech zakrývajících místo aplikace a dalších místech. Z výsledků bylo patrné, že jen velmi malé množství hliníku bylo nalezeno v některých vzorcích krve a moči (úskalí tohoto měření ale tkví v tom, že tyto hodnoty byly jen lehce vyšší, než je spodní hranice hodnot pro správnou detekci), velké množství hliníku navíc zůstalo buď na náplastech, nebo se otřelo do oblečení. Jen malé množství hliníku bylo detekováno v několika málo horních vrstvách kůže. Závěrem těchto studií tak i přes malý počet účastníků bylo, že přibližně 95 % hliníku aplikovaného na kůži zůstane vně těla.
Zajímavým argumentem, proč ingredience obsahující hliník skrze kůži NEpronikají, je to, že většina těchto ingrediencí je ve vodě nerozpustná (= neschopná pronikat skrz kůži), takže by při tomto pohledu na věc neměla způsobovat problémy. Až na jednu – a tou je zrovna často používaný Aluminum Chlorohydrate, který je ve vodě rozpustný. Ovšem Výbor tvrdí, že při styku s potem probíhá reakce, která ho udělá nerozpustným, a tím pádem již není nebezpečný. Navíc jsou hlinité sloučeniny poměrně velké, což by také mělo zmenšovat potenciální průnik do těla.
V dokumentu se také hovoří o studiích zaměřených na možnou souvislost mezi hliníkem a rakovinou prsu. Bohužel, i zde jsou závěry poněkud rozpačité – je mnoho studií, jejichž závěrem je, že hliník a rakovina prsu spolu souvisejí a pak jsou i takové, které tuto skutečnost zase nepotvrzují. Závěrem Výboru je, že kosmetika obsahující hliník NENÍ příčinou rakoviny prsu. Dokonce nejen, že se dle Výboru nedá spojovat s rakovinou prsu, ale ani s žádnou jinou, protože dle ní vůbec nemá karcinogenní potenciál (k tomuto závěru Výbor dospěl na základu pokusů na myších a potkanech).
Podobně jako s rakovinou prsu tomu je i v případě souvislosti mezi hliníkem a Alzheimerovou chorobou. Ač některé výzkumy naznačují, že hliník může být zodpovědný za rozvoj tohoto neurodegenerativní onemocnění, v roce 2011 byla přezkoumána epidemiologická data a závěrem bylo, že neexistuje důkaz, že by antiperspiranty na bázi hliníku způsobovaly tuto nemoc. Další studie definitivně NEvylučují spojení mezi hliníkem v pitné vodě a Alzheimerovou chorobou, dostupné informace ale bohužel zůstávají nekonzistentní, proto Světová zdravotnická organizace (WHO) dospěla k závěru, že je nepravděpodobné, že by zvýšený příjem hliníku byl příčinou Alzheimerovy choroby.
V Opinion z roku 2020 bylo poprvé uvedeno maximální doporučené množství čistého hliníku v jednotlivých typech produktů, které potvrzuje i nejnovější Opinion z dubna 2024:
6,25 % v deodorantech a antiperspirantech, které se nanáší bez stříkání
10,60 % ve sprejových deodorantech nebo sprejových antiperspirantech
2,65 % v zubních pastách
14 % ve rtěnkách
Pro srovnání – standardní antiperspirant obsahuje 20 % Aluminum Chlorohydrate a když se toto množství přepočte na čistý hliník, tak je ho tam cca 5 % (toto číslo uváděly starší Opinions, ty novější z let 2023/24 uvádějí pouze 3,2 %) - množství tedy odpovídá nově doporučeným limitům. To je ale v případě antiperspirantů stále o mnoho více, než doporučovala francouzská studie z roku 2011, která byla citována v původním Opinion (z roku 2014): požadovala, aby bylo maximální dovolené množství hliníku v kosmetice 0,6 %.
Můj přístup k věci
Závěry jsou jasné: hlinité sloučeniny v kosmetice jsou v současnosti považovány dle platné EU legislativy za zcela bezpečné a jejich používání není nijak omezeno. Dokonce i uvedené koncentrace pro jednotlivé skupiny kosmetických přípravků operují pouze s doporučenými maximy, nikoliv povinně stanovenými.
Při pročítání vědeckých studií, případně Posudků, je vidět zajímavý fenomén, že ať chcete vyargumentovat jakýkoliv názor, tak si k němu můžete vždy vyhledat relevantní studie, které ho podpoří, nebo vyvrátí – jak potřebujete.
Pro mě osobně je zajímavý například vývoj na poli vědeckých studií zabývajících se potenciální souvislostí mezi obsahem hliníku v kosmetice a rakovinou prsu. Od doby, kdy doktorka Darbre v roce 2005 odpálila se svým týmem bombu, která navždy změnila diskurz ohledně hlinitých solí (5), se tomuto kontroverznímu tématu věnovalo poměrně málo vědců. Nultá léta 21. století přinesla pár epidemiologických studií, z nichž několik zmíněnou souvislost vyvrátilo, a nejnovější výzkum si musel počkat až do roku 2017 (6). Tato studie naopak naznačila, že vztah mezi používáním kosmetických přípravků s obsahem hliníku v oblasti podpaží a rakovinou prsu existuje. Dokonce přinesla konkrétnější specifikaci: týká se to zejména těch respondentů, kteří takové produkty začali používat před 30. rokem svého života.
A tak se na mě nezlobte - i přesto, že považuji EU kosmetickou legislativu za jednu z nejdůvěryhodnějších na světě, hliník do mojí koupelny nesmí. V duchu principu předběžné opatrnosti (kdy se vyhýbáme zbytečnému riziku) nevidím jediný důvod, proč používat potenciálně nebezpečné ingredience. Jak je zmíněno i v posudku, hliník se přirozeně vyskytuje všude okolo nás, lze ho tedy v malých množstvích očekávat také v mnoha dalších částech našeho života – proč ho tedy ještě k tomu všemu cíleně nanášet na tak citlivé místo, jakým je podpaží?
Deo krystaly, alumy, kamence
Přeci jen je tu ale ještě jedno téma, které mě jako uživatelku přírodních deodorantů vždycky zajímalo – a tím jsou deo krystaly prodávané jako alternativa ke konvenčním výrobkům. Většinou mají podobu (polo)průhledného krystalu světlé barvy zasazeného do nějakého plastu s víčkem... Od prvního setkání mi přišlo divné, že je ve složení „Alum" (Potassium Alum nebo Ammonium Alum), což mi jasně evokovalo hliník. Nepřekvapivě, on to totiž hliník také je. Podle jejich výrobců ale hliník „jiný". Přírodní.
Co to vlastně Potassium Alum a Ammonium Alum je?
Potassium Alum = česky síran draselno-hlinitý nebo také kamenec draselný
Ammonium Alum = česky síran amonno-hlinitý nebo také kamenec amonný
Obě sloučeniny jsou soli kyseliny sírové, které mají ve své struktuře přirozeně hliník. Rozdíl je v jejich původu – zatímco Potassium Alum (kamenec draselný) se vyskytuje v přírodě a těží se v dolech, Ammonium Alum (kamenec amonný) se vyrábí průmyslově a je tedy „syntetický". Tento rozdíl ale nemá zásadní vliv na zdravotní hledisko používání obou kamenců. Je jedno, jestli byl kamenec vytěžen ze země nebo vznikl v laboratoři, obě varianty se chovají stejně.
Není hliník jako hliník?
Hlavním argumentem pro bezpečnost těchto dvou sloučenin v péči o podpaží je, že na rozdíl od konvenčních hlinitých sloučenin (jako například mnohokrát zmiňovaný Aluminum Chlorohydrate) mají tyto dvě mnohem větší molekulovou hmotnost (= jsou větší), a tím pádem nepronikají skrze pokožku.
Zní to tak jednoduše a jasně... dokud se k tomu nepřidá skutečnost, že obě tyto sloučeniny jsou ale také velmi dobře rozpustné ve vodě. (2) Možná si ještě vzpomínáte na to, že v posudku Výboru se ne/rozpustnost ve vodě zmiňuje jako důležitý vědecký faktor v posuzování toho, jak dobře sloučenina hliníku proniká skrze kůži.
Nyní tu máme novou situaci: kamenec, ve svém původním stavu sloučeninu s opravdu velkými molekulami, při nanášení do podpaží cíleně navlhčíme. Nebo ho ani navlhčovat nemusíme, ale v podpaží se potká s naší přirozenou vlhkostí. A začíná se okamžitě rozpouštět... Co se děje, když se kamenec rozpouští? Začne se „rozpadat" na jednotlivé komponenty (odborně ionty), ze kterých je sestaven – v tomto případě tak mj. vzniká – ano, hádáte správně: samotný HLINÍK. (2) Konkrétně hlinitý ion, který je šestkrát (!) menší než obávaný Aluminum Chlorohydrate. A zase ho tu máme – hliník, který potenciálně proniká skrz kůži (potenciálně píšu naschvál, protože už známe závěry Výboru k tomuto tématu).
Ani „přírodní" hliník není bez poskvrnky aneb zajímavá fakta
Ač se tváří přírodně, i Potassium Alum alias síran hlinito-draselný se nezískává pouze těžbou, ale taktéž se vyrábí synteticky, a to reakcí kyseliny sírové s bauxitovou rudou. (2)
Při používání těchto krystalů mohou vznikat různé dermatitidy, v souvislosti s nimi byl hliník v roce 2022 dokonce vyhlášen Americkou společností pro kontaktní dermatitidu alergenem roku. (3)
Kamenec je při požití toxický, smrtelná dávka je 15 - 30 g. Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že budete deodorant jíst, pozor ale na malé děti a zvířata. (4)
Bylo zjištěno, že ionty kovů interagují s kolagenem. Vědci ošetřili kolagen hliníkovými ionty a zjistili, že se výrazně dehydratoval. Jinými slovy, ionty hliníku rády nahrazují molekuly vody v kolagenu, čímž jej vysušují. To může vysvětlovat, proč má kamenec na kůži vysušující účinek: prostě zbavuje v ní obsažený kolagen jeho vlhkosti. Díky tomuto fenoménu navíc víme, že se hliník v krystalových deodorantech s určitostí vstřebává do pokožky. (7)
Deodoranty, nebo tak trochu antiperspiranty?
Ještě se vraťme k běžně používanému termínu „deo krystal". Pro mě je totiž velmi nepřesným a může řadu zákazníků mást. Že tyto krystaly obsahují hliník, už víme. A víme také, že hlinité sloučeniny se používají tam, kde chceme snížit potivost, tedy do antiperspirantů, ne do deodorantů.
Sloučeniny hliníku proti nežádoucí vlhkosti bojují dočasnou blokací potních žláz, díky níž se pot nedostane na povrch pokožky. Oproti tomu deodoranty většinou hlinité soli neobsahují, takže pocení zabránit neumí, a je to tak v pořádku. „Deo krystaly" to díky hliníku umí, proto by se podle mého názoru měly nazývat „antiperspiranty". Je ale pravdou, že označení „antiperspirant" a „deodorant" není legislativně ošetřeno, takže popsané není na hraně zákona. Pro mě je ale opět potvrzením toho, že číst etikety na veškeré kosmetice je vždy na místě.