Jak z etikety poznat přírodu?
Kosmetice a jejímu složení se dostává čím dál více pozornosti. A je to dobře, protože tlak spotřebitelů nutí výrobce k větší transparentnosti. Dneska už jsem jedním z nich, protože kosmetiku sama profesionálně vyrábím, ale přesto...
SLOŽENÍ KOSMETIKY ANEB KLÍČ K ODHALENÍ SKUTEČNĚ PŘÍRODNÍCH VÝROBKŮ
Kosmetice a jejímu složení se dostává čím dál více pozornosti. A je to dobře, protože tlak spotřebitelů nutí výrobce k větší transparentnosti. Dneska už jsem jedním z nich, protože kosmetiku sama profesionálně vyrábím, ale přesto mnohem víc času trávím v kůži zákaznice, kdy pročítám mrňavé informace na etiketách nebo se rozhoduji, jestli budu darovaným dětským krémem opravdu mazat dceru nebo ho raději vypotřebuji jako krém na nohy (tak u nás končí výrobky, které kvůli složení nejsem ochotná používat na žádnou citlivější část těla).
Kosmetika pro hipíky
K přírodní kosmetice jsem se v patnácti nedostala kvůli touze opečovávat se kvalitními ingrediencemi, ale z etických důvodů, kdy jsem po vyřazení masa z jídelníčku nechtěla potkávat živočišné složky ani tady. Tuhle dobu, kdy bylo normální, že se mýdla vyráběla z loje a glycerin byl z kafilerních zbytků, už naštěstí odvál čas – stejně jako pravdu, že přírodní kosmetika je pro ty, komu nevadí, že vlastně moc nefunguje, moc nevoní a je celkově podivná.
Co se za těch bezmála dvacet let naopak nezměnilo – a díky přibývajícím zdrojům ba možná naopak – to jsou zmatky kolem složení, kdy jsme médii (a přiznávám, že i výrobci) zavalováni seznamy látek, kterým je „zcela nezbytné" se vyhnout. Zároveň nás ale kontrolní orgány ujišťují, že všechny používané suroviny jsou v pořádku a pátrat po složení na vlastní pěst tak vlastně ani není třeba.
Kdo hlídá bezpečnost kosmetiky
Nad bezpečností kosmetických produktů v EU bdí Vědeckého výbor pro bezpečnost spotřebitele (SCCS). To je poradní orgán Evropské komise, který na základě podnětů od členských států přezkoumává fakta ohledně diskutovaných složek a vydává stanoviska, která mohou vést až ke změně legislativy. Ta kosmetická je vlastně úplně jednoduchá: složky, které nejsou zakázané nebo není jejich použití nijak limitováno, jsou v očích zákonodárců bezpečné. Tečka.
To zní příjemně logicky, „někdo" to za nás prostě hlídá a my se tak můžeme strachu ze všech těch parabenů, silikonů, hliníků a ropy leda tak zasmát. Víte, sama nejsem tak striktní biožena, jak by se mohlo zdát: když mě někdo podaruje dramaticky pěnivým šamponem, který samozřejmě nemá v přírodní koupelně co dělat, nakonec ho třeba i spotřebuji. Ten smích mě ale přechází ve chvílích, kdy se – nutno říci, že velmi opatrný a velmi rozvážný – byrokratický kolos nakonec pohne. Protože pak můžeme být svědky třeba toho, jak se část parabenů – do té doby samozřejmě „zcela bezpečných" – zakáže. V takové chvíli nemusí jeden být zelený fanatik, aby se začal ptát sám sebe, kolik dalších takových složek v kosmetice je.
Zde je pro objektivitu vhodné připomenout, že se lidské poznání vyvíjí mílovými kroky – zkušební techniky se neustále zdokonalují a nyní dokážeme odhalit takové věci, o kterých se nám před deseti lety ani nesnilo. Nabízí se paralela s potravinami, kde se také neustále objevují nová fakta, takže s nadsázkou řečeno nás jeden týden vajíčka jistojistě zabíjí a další se píše o jejich nezbytném zařazení do zdravého jídelníčku.
Najdu vám, co potřebujete
S tím se pojí opomíjený fakt, že téměř ke všem podobným tématům lze najít studie se zcela rozdílnými závěry... Hlinité soli v antiperspirantech? Během chvíle najdete mnoho materiálů, které dokazují jejich potenciální nebezpečnost. V ten samý moment už ale taháte z rukávu studie, které dokládají pravý opak. To je v pořádku, taková je věda – ptát se, dokazovat, rozporovat. Problém je s interpretací veřejnosti, která je často silně vyhraněná.
Co s tím? Ne každý má chuť číst mnohastránková vyjádření Výboru pro bezpečnost v angličtině, nicméně pokud máte zájem o hluboký vhled do problematiky, je to pravděpodobně nejlepší materiál – všechna stanoviska („Opinions") jsou volně dostupná na internetu. Já si názor na konkrétní kosmetické ingredience vytvářím buď studiem těchto vyjádření (a pak se pokouším převést je do přístupnější podoby na náš blog) nebo osobní zkušeností, ze které například pramení moje nechuť ošetřovat si pleť přípravky s obsahem parafínu, o kterém jsem přesvědčená, že mi ucpává póry.
S opatrností, ale rozumně
Obecně jsem zastáncem principu předběžné opatrnosti, na jejímž základě se snažím vyhýbat potenciálně rizikovým látkám. Tak u mě v koupelně například nenajdete žádné přípravky obsahující sloučeniny hliníku, protože i přes vyjádření Výboru u této složky shledávám mnoho otazníků. Naopak, pokud chci k výjimečným příležitostem použít „konvenční" rtěnku s nepřírodním složením, prostě ji použiji.
A protože věřím, že tím správným klíčem k rozhodování jsou informace, tak se s vámi pokusím podělit alespoň o střípky toho, jak se naučit rozklíčovat to nejdůležitější, co na kosmetickém výrobku najdete: a tím je složení.
INCI, tajný jazyk chemiků
Suroviny najdete na obale vypsané v prapodivném jazyce. Jedná se o INCI neboli Mezinárodní názvosloví pro kosmetické suroviny, což je mix angličtiny, latiny a chemie. INCI platí několik desítek let po celém světě, takže pokud do něho proniknete, vyznáte se ve složení nejen u nás.
Všechny použité ingredience jsou na etiketách uvedené v sestupném pořadí: znamená to, že surovina, která je na prvním místě, je ve výrobku zastoupena v největším množství. Čím níže se surovina v seznamu nachází, tím je jí ve výrobku méně. Toto řazení zákazníkovi leccos napoví, ale je fajn nezapomínat ani na poslední pozice, které často skrývají diskutabilní složky jako různé konzervanty nebo parfémy.
Co se za názvem skrývá
Některé názvy jsou rozluštitelné hnedka (např. Aqua, Alcohol, Ethylparaben), u některých se alespoň dá odhadnout, že se bude jednat o rostlinnou složku (např. Cocos Nucifera Oil – kokosový olej, Calendula Officinalis Extract – extrakt z měsíčku lékařského) a u některých je pak zákazník úplně ztracen (např. 2-Bromo-2-Nitropropane-1,3-Diol nebo PEG-100 Stearate).
Osobně mám ráda kosmetiku, která obsahuje málo složek. Je to znamení, že pravděpodobně půjde o malovýrobu a ve složení se mi dobře orientuje. Pokud si chci koupit produkt, který složek obsahuje hodně, většinou se jedná o značku, u které se mi líbí přístup ke složení obecně nebo je složení detailně k prozkoumání před nákupem (což není při online nákupech zcela běžné – i dnes jsou značky, které složení zcela nepochopitelně neuvádějí).
Základní orientace ve složení
Vždycky očima prolétnu celý seznam ingrediencí a nejvíce se soustředím na první místa, řekněme první třetinu. Spíše ale než co výrobek obsahuje, pro začátek skenuji, jestli neobsahuje některou z mého „top ten" seznamu látek, přes které nejede vlak – prozkoumat je můžete dále. Takový výrobek si prostě nekoupím, i kdybych měla hledat další hodinu.
Pak jsou naopak složky, které když vidím na předních místech, tak moje srdce zaplesá: jedná se o přírodní oleje, tuky a vosky (např. Theobroma Cacao Seed Butter – kakaové máslo, Prunus Amygdalus Dulcis Oil – mandlový olej, Simmondsia Chinensis Seed Oil – jojobový olej) a další rostlinné složky (Aloe Barbadensis Leaf Juice – šťáva z Aloe vera, různé květové vody (neboli hydroláty) – např. Rosa Damascena Flower Water – hydrolát z růže, a mnoho dalších). Myslím, že tyto přírodní složky rozpozná každý, na rozdíl od těch syntetických mají přece tak krásné názvy.
Kontroverzní konzervanty
Když vezmeme soupis ingrediencí z druhého konce, narazíme nejspíše na konzervační látky, parfémy a barviva. Konzervačních látek je mnoho, jejich název se proto bohužel nedá zobecnit.
Mezi často používané v konvenční kosmetice patří parabeny (např. Methylparaben), Phenoxyethanol, Diazolidinyl Urea, Methylisothiazolinone a další. V přírodní kosmetice se dříve používal (a dodnes používá) Potassium Sorbate, Sodium Benzoate, Dehydroatetic Acid nebo Benzyl Alcohol, které ale například v non-toxic kruzích nejsou vítané. Z nejnovějších „přírodních" pak zmiňme třeba Pentylene Glycol (který je pro zastánce non-toxic také problematický), Caprylyl Glycol, Sodium Levulinate nebo Sodium Anisate.
Možná vás napadlo, jestli je nutné konzervační látky skutečně používat. Pokud výrobek neobsahuje vodu nebo hydrolát, tak většinou ani nemusí obsahovat konzervanty – pokud vodnou složku ale obsahuje, tak to nutné skutečně je (výjimkou jsou tradiční mýdla, která mikroorganismy nemají díky jejich pH rádi, případně výrobky s vyšším obsahem alkoholu). Voda je totiž základem života nejen pro zvířata a lidi, ale právě i pro mikroorganismy, které v kosmetice nechceme z mnoha důvodů: výrobek by po pár dnech pravděpodobně začal plesnivět, smrdět, nafukovat se, mohl by způsobit vyrážky nebo ještě horší zdravotní problémy. Ač jsou tedy konzervanty přiznaně „jedovaté" (cíleně zabíjí živé), jsou velmi důležitou součástí kosmetiky.
Lepší začít po krůčcích než vůbec
Ještě dlouho bych se tu dokázala rozohňovat i rozněžňovat nad všemožnými ingrediencemi – ostatně důkazem budiž samonákladem vydaná brožurka o sto stránkách, kde neřeším nic jiného a stejně nepojmula všechno... Závěrem bych proto ráda dodala, že i když se snažím mít koupelnu zdravou, přírodně vonící a ekologickou, je podle mě vhodné dívat se i na tuto oblast života s nadhledem, díky kterému je možné začít s přírodní kosmetikou po krůčcích a tak, aby to bylo příjemné nám i celé rodině.
Ingredience, kterým se ve složení vyhýbám:
Aluminum Chloride, Aluminum Chlorohydrate: Nejčastěji používané soli hliníku, se kterými se potkáváme v deodorantech a antiperspirantech. I přes ohromné množství vědeckých studií, které diskutují leccos (neurodegenerativní onemocnění, rakovinu prsu ad.), Vědecký výbor stále trvá na jeho 100% bezpečnosti, takže legislativně není nijak omezeno ani jeho množství. I přes nejnovější závěry Výboru, že se přes pokožku dostává do těla pouze minimální množství hliníku, jsem v případě deodorantů s jeho obsahem skutečně rozpačitá, protože zrovna podpaží je citlivá oblast v blízkosti prsou – navíc často narušovaná holením.
Ammonium Alum, Potassium Alum: „Přírodní" formy hliníku, které se často prodávají jako deo krystaly. Výrobci o nich tvrdí, že jsou oproti výše zmíněným hlinitým solím bezpečné, protože jsou větší, a tak se nedostanou skrz kůži. Pokud přijmeme názor Výboru (že se přes ni nedostanou žádné soli hliníku), pak jistě ano. Pokud jsme ale k tomuto vyjádření skeptičtí, pak nás nepotěší, že se tyto „přírodní" hlinité soli při styku s vlhkým podpažím okamžitě začínají měnit na mnohem menší složky, u kterých jejich neproniknutelnou velikostí již nelze argumentovat.
Methylisothiazolinone a Methyl(chloro)isothiazolinone: Velmi účinné a levné konzervanty, který se ještě před pár lety vyskytovaly v široké škále kosmetiky. Pak v EU došlo pro jejich vysoký alergenní potenciál k výraznému zpřísnění používání, i dneska se s nimi ale můžeme setkat zejména v levnější kosmetice. A často se také používají v pracích prášcích a přípravcích na nádobí, u kterých se nemusí uvádět detailní složení jako u kosmetiky, ale informaci o použitých konzervantech na obale najdeme, takže si jejich (ne)přítomnost můžeme zkontrolovat.
Parabeny (např. Methylparaben, Ethylparaben ad.): Konzervační látky s dlouhou tradicí, levné pro výrobce a málo dráždivé pro spotřebitele: dlouhá desetiletí jasnou „značku ideál" narušila slavná studie z roku 2004, od jejíž vydání se pod parabeny třese země. Důvodů je k tomu víc než dost: některé z nich nakonec byly i přijaty do evropské legislativy.
Phenoxyethanol: Konzervant, kterým výrobci „jako přírodní kosmetiky" hbitě nahradili spotřebiteli špatně vnímané parabeny, je stejně kontroverzní jako jeho předchůdci. V EU se již také dočkal regulace, kdy bylo stanoveno jeho maximální množství ve výrobcích. Nicméně, vědecká tvrzení o jeho toxicitě pro reprodukční soustavu a další orgány se zatím nedočkala přijetí do legislativní úrovně.
Silikony (např. Dimenthicone, Cyclopentasiloxane ad.): Vyskytují se až v 50 % prodávané kosmetiky, ve které jsou i přes velké rozpětí názvů rozpoznatelné díky svým koncovkám (-cone, -ane, -onol). Oproti jiným diskutabilním složkám nejsou na přírodním black listu kvůli strachu z negativního účinku na zdraví (i když i takové se najdou), ale především kvůli tvorbě vrstvy „nepravdy" na pleti i vlasech: ty po jejich použití vypadají zářivě, hebce a hydratovaně, jejich skutečný stav ale může být právě opačný. V neposlední řadě jsou to také ingredience kritizované ochránci přírody kvůli své nerozložitelnosti v prostředí, což u některých druhů nedávno reflektovala i EU ve své legislativě.
Sodium Lauryl Sulfate (SLS), Sodium Laureth Sulfate (SLES) a Sodium Coco Sulfate: SLS a SLES jsou nejčastější mycí a pěnotvorné látky, se kterými se na trhu můžeme potkat – ať už jde o zubní pasty, dětské pěny, vlasové šampony, prací prášky nebo koupelnové čističe. Opět se na black listu nevyskytují ani tak kvůli negativním účinkům na lidské zdraví, ale spíše pro poměrně vysoký potenciál dráždit a nepříjemně vysušovat. Jsou to látky, kterými si nejsem ochotná mýt si ani ruce, natožpak je používat třeba v šamponu, kterým se masíruje citlivá pokožka hlavy. V přírodní kosmetice je pak často používaná jejich alternativa (Sodium Coco Sulfate), u které se předpokládá nižší dráždivost, zároveň ale pění a vysušuje stejně divoce jako její příbuzní SLS a SLES - pro mě je tak v jemné péči o sebe naprosto nepřijatelnou.